Přidat odpověď

No to ti nezávidím... Mám takového tchána - extremistu, buď se cpe, nebo takřka nejí, naštěstí je dostatečně daleko Je pak hrozně vzteklej, jak má málo energie. Jak to tak čtu, tak mě napadá toto: ptala bych se, jaký si dal limit, kolik chce vážit po zhubnutí? Co chce ode mne a co jsem ochotná a schopná splnit, aniž bych vyvářela do aleluja (chápu, že se ti nechce). Je tam nějaký průnik? Zdá se mi fakt dobrá rada pročíst, z čeho on čerpá, zkusit si tam najít něco, co mi nepřijde tak ujeté, to mu pak nabídnout, uvařit to pro celou rodinu. Možná se obává o své zdraví a zkouší žít zdravěji (tedy je to asi dost pochybná cesta, ale úmysl má zřejmě chvályhodný) - znáš jeho doktora? Dalo by se s ním domluvit, poinformovat? Je někdo z okolí, na koho dá víc než na tebe, nějaký "vzor zdravého stylu"? A aby se to nezvrhlo jen na debaty okolo jídla - co nějaký společný výlet, procházka, kultura, hospůdka, nějaké pěkné zážitky, ty do zdravého stylu taky patří. Možná by se ti svěřil nebo byste si chvilku odpočinuli od dohadů o manželově stravování. Z toho, cos napsala, to vypadá, že se zkoušíte vzájemně přesvědčit o tom, co je správné, to většinou k ničemu nevede, to bych se pokusila nějak přerušit.
Chlapi v tomhle věku to taky nemají snadné, mám jednono doma... A taky mě štve, když si začne stěžovat, že všecho je špatné. Já jsem v podstatě optimista a myslím, že se mi s tím žije o hodně líp.