Přidat názor k článku To já poznám

Život není jednoduchý a řešení, které někomu vyhovuje nemusí být pro vás zrovna to pravé. Jsem vdaná skoro 10 let, mám úžasnou 5-tiletou holčičku, která je velmi chytrá a vnímavá. S manželem jsem každý vyšli z jiných poměrů, jak rodinných, tak co se úrovně vzdělání týká. Ačkoliv já jsem to nikdy jak problém neviděla, manžel se mně celá léta snažil "srazit hřebínek", v počátcích jsem ho dokázala vytočit tak, že jsme jeho prsty měla otisknutý na krku 3 dny, a čím víc se do mně navážel tím víc jsem se snažila mu dokázat, že si jeho lásku a úctu zasloužím. Nakonec jsme vedle sebe jenom tak žili, ale asi nám bylo jedno jestli spolu nebo vedle sebe. Pak se objevil někdo, kdo mně obdivoval, hýčkal a zahrnoval komplimenty a projevy lásky (nemluvím tady o nějakých dárkcích nebo penězích, ale slovech) a já se rozhodla manželství ukončit a jít za hlasem svého srdce. Trvalo to skoro půl roku, zkusili i poradnu, zpočátku jsem se hádali tak , dcera se v hrůze schovávala pod stůl a napotkání každému vyprávěla, jak tatínek na maminku křičí. To byla poslední kapka a manžel se dobrovolně odstěhoval zpátky k rodičům. Jenže to víkendové a prázdninové předávání dcery, ty věčné konflikty ohledně rozvodových podmínek mi natolik znechutili můj nový vztah, že jsem ho radši ukončila a vrátila se k manželovi. Asi jsem se nového vztahu bála, nebo jsem se od manžela nedokázala natolik odpoutat, aby mi byl ukradený. Ačkoliv už v té době také někoho měl, byl asi velmi šťastný, že jsem "dostala rozum", že se ke mně teď chová tak krásně jako nikdy předtím. Co se dcery týká, nesmíme doma ani zvýšit hlas, protože okamžitě začne křičet, ať se nehádáme - takže se nehádáme.Dalo by se říct idylka, ale... Pořád čekám, kdy se vše vrátí do starých kolejí- doufám, že nikdy- a všechny ty nepříjemnosti mně natolik poznamenaly, že si připadám jak prázdná, bez radosti, bez života, bez jiskry. Neustále přemýšlím, zda jsem skutečně museli zajít tak daleko, abychom se k sobě začali chovat hezky. Doufám jenom, že nám to vydrží.