Přidat odpověď

Ahoj Sun,asi je už delší dobu po rozproudění téhle diskuze,ale já ji našla až dnes.Mám úplně stejné pocity když se jedná o syna mého přítele.Nemám ho ráda,nesedí mi. Chovám se k němu velmi hezky,jsem na něj hodnější než na svého syna,ale cestu k němu najít neumím. Někdy mě to hodně trápí,někdy mám zase pocit,že bych byla šťastná kdyby zmizel z mého života.V průběhu let jsem zjistila,že je lepší s tím nebojovat,ale když on přijede,tak si žiji vlastní život.Společných akcí se neúčastním,utíkám před ním jinam,abych se nemusela dívat,jak tatínek ze sebe dělá blbečka.Úplně chápu Tvoje pocity a mám je stejné,když přijede o všechno se postarám,uvařím,ale klidím se mu z cesty. Neumím si pomoci,lásku k němu necítím,je mi protivný a možná je to všechno umocněno tím,že jeho otec ho zcela nekriticky zbožňuje a nevidí na něm žádnou chybu.Na mém synovi je samozřejmě vidí,ale tak je to asi všude. Nezbývá než doufat,že jak jejich děti porostou a příjdou do pubertálních let,tak snad nebudou jejich otcům připadat tak bezchybné!