Přidat názor k článku To já poznám

Jo, Monty, to se ani do "řešících" rodin nemusíš ani přivdat. Já mám takovou "svébytnou" matku. Už jsem tu o ní psala. Pravda, taková matka je skutečně "dárek". I ji jsme s manželem mnohokrát řešili "do noci". Několik let jsem dokonce pravidelně návštěvy u ní obrečela, a jednu dobu jsem se musela "dopovat" prášky pokaždé, když jsme k ní jeli. Stručně: všechno vidí moc černě, tj. něco řekneš, byť třeba jako "humornou vložku", už si musíš vyslechnout přednášku, co a jak "musíš" udělat nebo nedělat. Na všechno má svůj "jedině správný názor" - a je zle, když ho nemáš stejný a neřídíš se podle něj. Má své specifické postupy, které "máš" dodržovat, ne-li, vysloužíš si přednášku o tom, že pouze její způsob je jediná správná cesta... Kromě toho, myslíš si, že jako dospělé dítě máš právo na "svůj" život? Ó nikoliv, ty jsi tu především proto, abys dělala šťastnou ji, svoji matku! Jestli tě mučí "její" způsob štěstí? Ó nikoliv, to tě přece trápit nemůže, ty přece jsi úplně stejná jako ona, a máš jen málo vůle (případně jsi rovnou sobec), když nejsi ochotna ji udělat šťastnou...
Mno, je to zatracená práce s případnými příbuznými. Pravda je, že jen za poslední půlrok jsem se už čtyřikrát octla na pokraji své vlastní trpělivosti s mou drahou matinkou: zahnala mě tak do úzkých, že jsem už neměla sílu bojovat dál za další existenci našeho vztahu. Odevzdala jsem se do "vůle boží", s tím, že když to skončí, tak to prostě skončí. Náhodou jsme se ještě nerozešly, ale to považuji spíš za zázrak...
Čau, M.