Přidat názor k článku To já poznám

Jsem z manželství, které bylo udržováno "kvůli dětem" a rodiče se rozvedli až když mě bylo 23 let a mé mladší sestře 20, a říkám rovnou, že to,co jsem jim měla nejvíce za zlé, byla skutečnost, že svou neschopnost řešit své osobní problémy zastírali tím, že "jednají v zájmu nás dětí". Bohužel to, že si každý žil jak chtěl a o víkendu či dovolené "jsme dělali rodinu" /to bylo naše označení společných akcí, které jsme sice měly do určité doby docela rády, ale i tak jsme je považovaly za Potěmkinovu vesnici/ nám bylo velice nepříjemné. No a vzhledem k tomu, že nás v té době "emancipace" tak docela nezasáhla, bylo pro nás poněkud méně stravitelné, že si dělá co chce nejen otec, ale i matka. Tak nějak jsme měly pocit /tedy já měla pocit, tohle jsem se sestrou nikdy nekonzultovala/, že otec /byl básník/ může poletovat s motýli, ale matka má, především, opatřit děti do doby kdy budou schopné se starat samy o sebe. Asi to nebylo "spravedlivé", ale otec poletující s motýli mi byl bližší, než matka čas od času mimo domov několik dní. To, že jsme pro matku nebyly na prvním místě před jakýmkoliv vztahem, nám asi škodilo víc, než co jiného.
U otce jsem, ale takový pocit nikdy neměla.
Neříkám co je správné a co ne, jen se snažím zprostředkovat pocity "dítěte", které zažilo "krizi" a muselo ji, podle svých schopností zpracovat. A prostě, může to chápat i tak.