Přidat odpověď

Já si vůbec nemyslím, že tím průměrným "přirozeným počtem" musí být čtyři nebo víc. Třeba tu někdo napíše, že má dvě děti a pocity úplně stejné, jako když někomu u šestého dítěte je jasné, že je prostě poslední. Akorát se až příliš často vynořují právě tyhle povzdechy, které ostatně mám zrovna i já sama, že rozumově to necháváme na dvou a přitom pocitově je ta hranice zdaleka někde jinde. Samozřejmě není vůbec jasné, jak by to dopadlo po případném dalším přírůstku, to se tělo zase "přeprogramuje", a třeba by právě pak ta jistota přišla, nevím, jen mě to zaujalo právě u těch, které mají víc dětí a o něčem podobném si tu před časem psaly. Mám dojem, že při dnešním zvyku všechno plánovat a rozumově řídit nemáme většinou moc šanci, až na těch pár výjimek, které jsou z tohohle pohledu "zkušené", protože to fakt zažijí.