Přidat názor k článku To já poznám

Mirko, cítila jsem se frustrovaná do té doby, než jsem si přestala myslet to, co mne naučili rodiče: že člověk má svůj život pevně v rukou a řídí ho a je jeho povinností ho umět ovládat, jinak je neschopný a selhávající. Pak tě frustruje to, že neustále přicházíš na to, že to není pravda, že se něco může zvrtnout ze dne na den, že jsou věci (jako třeba příroda, ostatní lidi atd.) které neovládneš, ať jsi sebevíc schopný a inteligentní.
Může se zdát, že člověk rezignoval nebo že to vzdal, já tomu říkám, že jsem se naučila pokoře. Prostě teď vím, že třeba nemoc tě může zasáhnout ze dne na den v plném zdraví a všechny plány a hrdost a samostatnost jsou v tahu. Nesedím a nepláču strachem, kdy mne to potká. Tím, že vím, že to může nastat si víc vážím věcí, které jsou obyčejné a snažím se si je uvědomit a někdy se stane, že pocítím, že mne naplňuje spokojenost a štěstí - v situacích, které bych jindy přešla, přehlédla. Naučila mne to tchýně, která bojovala o to, aby jí nezemřel můj manžel a nedávno i její manžel a musím říct, že teď se mi žije líp, volněji.
Můj táta, který mi předal ten "nepokorný" životní postoj se naopak s každou další ranou osudu uzavírá do sebe, svět je pro něj nepřátelské území plné nástrah a všechno cizí a neznámé je potencionálně nebezpečné. Žije v neustálém hněvu na něco a v neustálém napětí, přesto to prostě odmítá připustit, že není pánem nad svým osudem. A každá další událost ho v tom hněvu ještě utvrzuje. Poslední ranou byla teď o prázdninách smrt jeho otce. Reakce byla něco v tom smyslu "jak si mohl dovolit mne opustit" Smrt nepotřebuje naše povolení a souhlas.
A tak když se ráno probudím a vidím dítko, jak mžourá v postýlce, tak nenadávám, že je půl šestý, jsem vděčná, že jsem se vzbudila, že se dítko vzbudilo, že přeleze dát mi pusu, že když volá táta táta, tak mu můžu říct "táta přijde" Muž se mne ptal, co chci k vánocům. Chci toho spoustu, novou postel, rekonstruovat koupelnu...ale když to mít nebudu, tak se nezblázním, nepotřebuju to ke své spokojenosti. Možná se zaraduju, ale štěstí pocítím, když se v té staré a hnusné koupelně přijdu dívat, jak táta koupe. Minulý víkend jsme všichni hrabali listí a pak jsme stáli a dívali se, jak silně foukal vítr a rval listy ze stromů a bylo jich ve vzduchu tolik, až to připomínalo vánici a zasypalo nám to to čerstvě pohrabané plochy a bylo to nádherné a já jsem byla šťastná a toužila jsem uchovat si ten prchavý okamžik v paměti, aby mne posiloval, když nebude zrovna dobře.