Přidat odpověď

Ani jedno dítě nenechávám, aby se s tím, když se praští, popralo samo... Jasně, když se praští a nic se neděje, nebrečí a vypadá, že si toho ani moc nevšiml, neupozorňuju na to... Když ale brečí, rozhodně ho nenechávám, ale zvednu ze země, chovám a utěšuju... Vždyť ke komu jinýmu než k mámě a rodičům obecně má mít dítě důvěru, že ho utěší? Samostatnosti bych ho učila v úplně jiných věcech, v tomhle rozhodně ne.. Do postele se ten starší přijde dospat sám kolem páté ráno, ten mladší se mnou spí asi tak od 4 ráno, kdy krmíme, už se mi ho prostě nechce nosit zpět do postýlky, když vždy po flašce okamžitě spí, a nevidím na tom rozhodně nic špatnýho.. Starší syn se mnou spal - i z důvodu nedostatku prostoru - v jedné posteli až do dvou let, a nenechalo to na něm žádný následky, na vlastní postel si zvykl okamžitě, je samostatný, spoustu věcí zvládá sám, rozhodně není rozmazlený, je dost samostatný... Večer oba usínají bez problémů sami v pokoji...