Přidat odpověď

Já zastávám tvůj způsob výchovy, moje děti se mnou dokonce i spí, tedy postupně:) Jak rostli a samostatněli, stěhují se postupně do svých pokojů... momentálně se mnou spí moje nejmladší, 21 měsíců.
K samostatnosti dítě musí dozrát a je to obousměrný proces, dítě se osamostatňuje, bo už se nasytilo důvěry, rodič ho pouští do světa a nechává...

Ale k věci. Já si nemyslím, že partneři spolu musí vždy souhlasit, dokonce ani ve výchově nemusejí zastávat vždy jeden postoj. Já jsem taky mazlivější a utěšující více, než můj manžel. Ničemu to nevadí. Pravda, on mě nekritizuje za mazlení (já jeho za nemazlení občas ano), takže defacto k žádným větším sporům nedochází, pokládá mě za kompetentnější ohledně výchovy, spíš se se mnou radí, než by kritizoval

Prostě jsem dala jasně najevo, co pokládám za správné, že pokud on nezvedne brečící dítě, holt se nedá nic dělat, ale já to udělám, protože to pokládám za správné dát děcku najevo, že ho beru vážně. Úplně nesnáším řeči typu " to nic není, to tě určitě nebolí" atd. Kdyby mě něco trápilo a někdo takhle znevažoval, co cítím, asi bych měla chuť ho bacit. Takže to nedělám ani dětem. Nemyslím, že tím učím děti k nesamostatnosti a libování si v bolístkách, však taky nejančím z každé boule či krve:) Utěším, pofoukám, umyju, zalepím, pomazlím, a jdeme dál. Ale plačící dítě by mělo dostat náruč vždy.