Přidat názor k článku To já poznám

Ivo,

to jsi napsala moc krásně.

Je fakt, že nikdo nemáme nic jistého - já jsem přišla v rozmezí tří let o oba rodiče, maminka byla dlouho nemocná,tatínek si šel večer zdravý lehnout a ráno jsem ho našla mrtvého. Bylo mi patnáct let.

Celé ty tři roky, než táta umřel, jsem se o něj strašně bála. Ten strach byl snad horší, než když se to skutečně stalo, a poznamenal mě natolik, že když teď zjistili vážnou nemoc u člověka, který je mi nejbližší na světě (s kterou může v optimálním případě existovat ještě dlouho, taky to ale může vzít rychlý konec), skoro mě to položilo a musela jsem vyhledat psychologa, aby mě dal zase dohromady.

Teď se na to dívám podobně jako Ty, a dovedu se radovat z drobných věcí, které jsem, když jsem byla v pohodě, vůbec nevnímala.