Přidat odpověď

U nás se ve výchově tak nějak shodnem, i když MM je tedy ještě benevolentnější a míň náročný než já a to já si přijdu dost nenáročná. Dcera toho ale kupodivu moc nezneužívá.
Mazlili a mazlíme se s ní hodně, v posteli s námi spala dlouho a ví, že v nás má oporu.
Já jsem měla hodně studený odchov a láska se přidělovala podmínečně, když nebudu zlobit, budu se dobře učit, ale pak se zas učení bralo automaticky a vadilo, že nejsem třídní hvězda co do oblíbenosti v kolektivu, prostě pořád bylo něco špatně, měla jsem jistotu, že jakmile mám nějaký problém, otravuju.
Manželovi se doma nikdo moc nevěnoval co do nějakého "rozvíjení", ale oporu měl doma vždycky a má i dneska.

Jak tu někdo zmínil to brečení - já (skoro) vůbec nebrečím. V životě jsem narážela na to, že když jsem se rozbrečela, byla jsem označena za hysterku - klidně vlastní matkou, když jsem v pubertě brečela kvůli nešťastné lásce. Brečela jsem tajně, ale protože to stejně nic neřešilo, začala jsem ve chvílích, kdy by jiný brečel, jíst a často i Takže u mě průvodním jevem stresu rozhodně není hubnutí, ale pravý opak.