Trochu mě překvapilo, kolik je tady příspěvků typu: " kdybych cítila , že ve vztahu už není láska, rozvedla bych se....protože to dává špatný příklad dětem..."
Co já se tak kolem sebe rozhlížím, je spousta ženských, které po takovémhle rozvodu a s dvěma- třemi dětmi už těžko shání někoho, kdo by jim tu lásku dal a současně byl dobrý otec, tak to skončí tím, že vychovávají děti samotné.
Nemyslím, že by to bylo lepší řešení, než zůstat s někým, kdo je sice nemiluje, ale je dobrý otec a dá se s ním vyjít.
Pro rozhodování o budoucnosti dětí mi přijde lepší pragmatismus, než romantické představy - ať už jsou ty romantické představy v tom, že "svoji životní lásku teprve potkám" nebo v tom " že ten muž co mě před dětma uráží, nebo bije, to časem pochopí a změní se".
Předchozí