Přidat názor k článku To já poznám

Ivo, myslela jsem to tak, že je ode mne zřejmě sobecké, že chci mít klid a tak řeším i věci, které bych řešit nemusela. Jenže já nejsem konfliktní člověk, nehádám se, neječím, jakékoli přehnaně emocionální projevy považuju za slabost, tudíž se jim snažím odjakživa vyhýbat. V podstatě toho zas tak moc nechci, ale je fakt, že jsem byla dlouho zvyklá starat se o sebe, od nikoho nic nechtít a nečekat a najednou jsem v nějaké společnosti, kde pro zachování klidu a "pohody" prostě musím. Nevím, jak to vysvětlit někomu, pro koho jsou rodinné vazby a vztahy normální a běžný, asi je to složitý... ale pokusím se.
Jako dítě jsem žila víceméně pořád u babičky, svého otce jsem viděla asi 5x v životě, matka se znova vdala, když mi bylo osm let. Místo táty jsem měla dědečka a svobodného strejdu - oženil se, když mi bylo myslím pět a dědeček v mých sedmi umřel. Od té doby jsem měla jediné emocionální pouto právě k babičce. S matkou se sice cca posledních pět let normálně bavím, dá se říct, že máme poměrně kamarádský vztah, ale třeba nedávno jsme uspávaly syna a nějak jsme se přitom dotkly rukama - v tu chvíli mi došlo, že to je snad poprvý, kdy mám fyzický kontakt s vlastní matkou. :o) Když přijedu za babičkou, tak ji obejmu a dám jí pusu, ale je to jedinej člověk z rodiny, u kterýho mi to přijde normální; dělám to teprv od doby, kdy se vidíme málo a racionálně vzato to beru jako projev náklonnosti k člověku, kterýho mám ráda a který je už starý, tudíž musím počítat s tím, že tu třeba už dlouho nebude a chci jí to stáří v rámci možností zpříjemnit. Takže to taky není tak úplně spontánní chování.
Od nějakých 14ti let se o sebe starám sama, nevím, co to je někoho poslouchat nebo v někom ctít autoritu. Když si holky ve škole stěžovaly, že je otec nechce v šestnácti někam pustit, tak mi to přišlo jak z jinýho světa, já se nikoho neptala, dělala jsem, co jsem chtěla, matka mi dávala alimenty od otce a to samé mi platila, já dávala babičce něco na byt a stravu a vydělávala si krom toho sama jak to šlo. V osmnácti jsem se odstěhovala a různě se potloukala po podnájmech, přespávala po kancelářích a kamarádech, nikdy jsem se nespoléhala na rodinu, jen sama na sebe. Než jsem poznala svého nynějšího manžela, neslavila jsem žádné vánoce atd., tak jednou za dva roky jsem přijela k babičce, když slavila narozeniny, jinak nic, dokud neměla mobil, ani jsem jí nevolala. Posílala jsem jí pohledy a 2x - 3x do roka jsem se zastavila na víkend. S matkou jsem se stýkala ještě míň, dokud nezačala služebně jezdit do Prahy (to je tak těch 5 let zpátky).
Teď jsem se "přivdala" do rodiny, která si na tom "držení při sobě" zakládá, jsou tam úplně jiné vztahy než byly u nás. Fakt se snažím vycházet s manželovými rodiči a myslím, že to docela zvládám, oni jsou to fajn lidi, jenom prostě nedokážou tolerovat to, že někdo žije jinak. Moje matka taky mívá poznámky o tom, co a jak dělám, ale svoji matku můžu poslat do háje, nemusím být diplomat a navíc jsem se naučila to přecházet nebo ironizovat. To u manželových rodičů nejde, pokoušela jsem se mnohokrát naznačit a vysvětlit, že lidé jsou prostě různí a každý má právo na svůj život, jenže se to nedá. Oni to myslí dobře, nemůžu si stěžovat na to, že bych s nimi měla problémy, ale takové té tolerance, na jakou jsem já zvyklá prostě schopní nejsou. Nedá se říct, že mne to "omezuje", ale je fakt, že kolikrát už toho mám docela dost. :o)