Přidat odpověď

Souhlasím se vším s Hroudou. Tak nějak bych to napsala.

Jen já jsem jiná, resp. jsem od přírody agresivní, ale výchovou byla nucena ji velmi potlačovat. Agresivní výchovou, často jsem dostala na zadek, abych neřvala či nedejbože se na bratra nehezky nepodívala. Agresi jsem pak podvědomě obracela proti sobě, bo ven musela, a celé noci si škrabala vzteky kůži... silný atopik. Když jsemv klidu, kůži mám hezkou, nikdy se neškrábu. Své děti vychovávám jinak. Ale oni prostě nikdy nebyli ty děti, co někomu seberou hračku či hodí písek do očí. Umí se bránit, umí se ventilovat, křičet, házet věcmi, i kopnout do věci. Můžou. Jsou málokdy frustrovaní, jsem taky docela měkká matka. Nikdy mě nepraštili, nekousali, ani sebe navzájem, jak občas slyším od jiných rodičů. Perou se ale hodně navzájem, což beru u dvou kluků docela v pohodě, jak se perou, tak se mají rádi a pomáhají si.

Agresivita je vrozená a nevnímám ji negativně, pokud se směřuje správným směrem a jak psala Hrouda, kultivuje. Ne potlačuje. Často jsou projevy agrese výsledkem frustrace, neštěstí, bolesti... zvlášť u dětí. Potřebují pomoc, ne trest.
Dokonalá tedy nejsem, občas bohužel i já trestám...