Přidat odpověď

To je nejspis tvoje chyba, mas asi spatne napsany zivotopis.

Nerozumim tomu, proc zeny po rodicovske dovolene trpi pri hledani nove prace nizkym sebevedomim. Na otazku, co jste delala v poslednich letech ci jaka je vase praxe, nemusi pri pohovorech prece jen klopit oci. Co treba takhle: “Mam za sebou sedm let tvrde manazerske prace na plny uvazek. Po celou dobu jsem vedla tym, v nemz byl krome me take muj starsi kolega a partner, s kterym jsme rozjeli ambiciozni project multiplikace lidskych zdroju. Tym se brzy rozrostl o velice mladeho kolegu na pozici jinior scream manazera, ktereho jsme museli teprve vyprofilovat. Spala jsem jen nekolik hodin denne. Projekt byl totiz doslova v plenkach a prvni vysledky moji prace nebyly zrovna povzbudive. Musela jsem navic resit nizke zakladni jmeni, neustale vykyvy v cash flow, druhotnou a hlavne prvotni platebni neschopnost. I moje pozice v tymu byla komplikovana. Snazila jsem se delegovat nektere ukoly na sveho kolegu, ale nevyjasnene competence nas obcas staveli proti sobe. Mel totiz zajimavy pocit, ze je to prave on, kdo tym vede.
Musela jsem odvratit i situaci, kdy chtel projekt opustit kvuli jinemu projektu. Presto jsem ho dokazala dostatecne motivovat, aby se vratil do tymu a podarilo se mi konkurencni project vcas zdiskreditovat. Postupne se nas mady kolega postavil na vlastni nohy a uz jsem ho nemusela vodit za rucicku, coz mi uvolnilo ruce k praci na rozsireni tymu. Jenze pak pribyli do naseho tymu necekane hned dva dalsi novacci a byli jsme zase na zacatku. Dnes ale mohu rict, ze se tym chova bez nadsazky jako jedna rodina….: Myslim si ze na takovy zivotopis existuje odpoved. “Jste prijata!”
(Pavel Tomes)