Přidat odpověď

Lenko, já na tom byla podobně. Se svým mladším bratrem jsme si nikdy moc nerozumněli a já celý život záviděla jedináčkům. Takže jsem byla rozhodnutá mít jedináčka. Manžel nadšený nebyl, chtěl děti 4 ale má to tak, že o počtu dětí rozhoduje jeho žena, ona se o ně nejvíce stará, takže to prostě bylo a je na mě. On cítí povinnost uživit jakýkoliv počet dětí, které zvládnu porodit a vychovat

Pak jsem tedy měla jednoho a cítila se dostatečně naplněná a jen se utvrdila, že mít jedináčka je pro mě nejlepší možná volba. Jenže pak jsem se hluboce zamyslela, došlo mi, že nejde na děti přenášet vlastní frustrace, že svůj život mám ve svých rukou, a momentálně i jejich, a že všedm nám prospěje mít další dítě. A prospělo, byť je to náročné, prostřední je paličák k pohledání. Třetí dítě bylo tak nějak jasné a vyplynulo.
Kecal do toho kde kdo, bylo mi to "společensky odpuštěno" některými jen proto, že po 2 klucích přišla holka. Lidi maj divný starosti.
Rozdíl mezi 2 a 3 dětmi je, klucic už jsou rovnocenní parťáci a holčička ještě malá, aby mohla dělat vše, co oni, takže si s manželem děti často dělíme, ale rostoucím věkem dětí jeto čím dál lepší.
Nicméně byť bych MOC ráda čtvrté, tak vím, že toužím jedině pro další dceři, aby ta moje měla sestru, kterou já jsem velmi celý život chtěla (hned po touze být jedináček ), ale intuitivně vím, že na mě čeká další syn. Takže čtvrté s největší pravděpodobností nebude.

Je to na vás, vše má vždy svá pro a proti