Přidat názor k článku To já poznám

Ahoj všichni, třeba se potřebuji jenom vypovídat, třeba mi někdo odpoví a pomůže svou zkušeností.
S partnerem jsem skoro 5 let, přestáli sme spolu toho hodně moc, mimo jiné i jeho rozvod o který měl požádáno ještě v době kdy sme se neznali a který se táhnul asi 2 roky. Vždy tvrdil, že se nechtěl rozvádět dřív než budou děti dospělé (2kluky) o které se i několik let sám staral.
Samozřejmě že sme prošli za tu dobu všelijakými krizemi, ale když to shrnu 4 roky jsem si myslela, že mám toho nejbáječnějšího chlapa na světě.
Je mezi námi 13letý věkový rozdíl, který sem nikdy nevnímala. Přítel je velmi mladiství ve všem. Netlačila sem ho ani do svatby ani do mimika ( na všechny dětičky mých kamarádek byl úplně úžasný a těšil se na to naše)
Na jaře rozhodl, že už nebudeme na nic čekat (chtěli sme stavět – já rozumě to chtě odložit ještě až na potom..) a že si pořídíme miminko. vyšlo to na poprvé.. Prvních pár měsíců to bylo úžasný, všude ukazoval snímky z ultrazvuku, chlubil se a ještě čekáme holčičku z které byl úplně nadšený!!!
V těhotenství mi vůbec nic nebylo a dokonce ještě teď jsem v zaměstnání ….. Ale bohužel … asi od 4 měsíce sem začala furt brečet a mít ze všeho strach …. že nebudu mít práci, že mě partner nemá rád, že mě opustí …. v tý době to bylo zbytečné. Partner se zachoval úplně obráceně než jsem čekala, místo aby mě utěšoval, zůstával dýl a dýl v práci … utrhoval se na mě, no a já brečela o to víc…. Chvílema bylo líp, chvílema hůř…. U toho jsme dělali rekonstrukci podkroví u mých rodičů (dosud sme byli v podnájmu), než postavíme že budeme tam….
Nyní mám 3 týdny do porodu – termín 2.12. a můj partner se mnou před 14 dny přestal komunikovat úplně…a přestal chodit domů. Hrůza! Včera sme se konečně sešli ( po dlouhém SMS-kování), najivně sem si myslela, že bude dobře, ale… oznámil mi že už se mnou nechce žít, ani s dítětem…, natožpak u mých rodičů, že se asi „ukvapil“ :o(((((((((((((, že má spoustu starostí které musí vyřešit a že má prostě pocit, že chce být sám………… že já jenom brečím, že se na mě nemůže ani podívat…
Jsem v hrozným šoku a nevím co dál…., nemůžu zapomenout na to jaký byl, na to hezký… nedovedu si představit jak budu žít bez něj, mám ho ráda …. :o(((
Co s tím??? Zažil někdo něco podobného?? Nebo to je nějaká těhotenská deprese u mužů???
Děkuji za jakoukoli reakci…..Omlouvám se, že sem se tak rozepsala :o(
PAPA B.