Přidat odpověď

U nás není problém s mlácením, ale taky veškeré vysvětlování u tříletáka je jak když hází hrách na stěnu. Fakt si přijdu většinou spíš jako krotitel divé zvěře a každý den toho mám dost. Jako já něco řeknu normálním tonem a stylem...třeba najez se, za chvíli jdeme ven...a přijdu, kluk sedí, s prominutím čumí do blba a dělá na mě dojem, že čeká, že mě tím vytočí. Přitom se ven na ty aktivity na které jdeme těší, ale dělá pro mě naprosto nepochopitelné justy.

A tak je to se vším...jde se spát...neee, jde se uklízet hračky...jedině, když uklízím s ním, jinak se ani nehne.

Normální domluva nepomáhá, všechno je ve stresu...fyzické tresty zas tak nepoužíváme, ale oni stejně nezabírají.

Nejhorší je, že po dni takové "drezůry" a více takových excesech mám problém oddělit tohle jeho chování od jeho osobnosti. Tj. jsem už pak na něj chronicky "naprdnutá" a prostě to ze sebe nedokážu po té konkrétní epizodě "sklepat" a za hodinu ho brát zase normálně.
Prostě když jsou takové blokace každý den, několikrát denně...a v podstatě "kvůli prdu", banálním záležitostem typu - odchod, jídlo, spaní, ne kvůli tomu, že by něco moc chtěl a já mu to nedala...už mi totálně dochází trpělivost.

Muž to absolutně nechápe, je s ním až večer dvě hodiny, takže nevnímá den jako řetězec nekončících problémů /jako já/, vidí jen tu konkrétní událost a nezdá se mu to tak podstatné.
Popravdě, ale taky nemá snahu vychovávat, on pomůže po fyzické stránce, ohlídá, ale jde cestou nejmenšího odporu, aby nebylo ze strany syna zle. Taky moc "nevenčí", takže těch třecích ploch absolvuje podstatně mín, než kdyby se musel se synem někam vypravovat.

Fakt bych potřebovala vědět jak na něj. Odreagovat se sama chodím, ale často mě chytá taková deprese, že výchovu prostě nezvládáme a hlavním šéfem kdo všechno "diriguje" je syn. On to samozřejmě nediriguje, já ho k věcem přiměju, nebo je udělám, ale za cenu věčného stresu, dohadu, fnukání.