Přidat odpověď

V literatuře, která mi sedne, se píše, že dítě se chová špatně, protože je nuceno pobývat ve špatném prostředí, tj. nemá dost podnětů, bezpečí, jiných lidí různého věku, přiměřené hranice atd atd. Docela bych tomu věřila, mám doma momentálně taky vztekadlo, a vím, že ač se snažím, ideální prostředí v městském bytě a vůběc ve světě, kde se rodiny izolují od prarodíčů a tak, být nemůže. Přírodní národy prý období vzteku neznají :). V našich podmínkách je to ale asi normální a "zdravé" objevování vlastní vůle a testování jejích hranic, učení se zacházet s vlastními emocemi.

My se se záchvaty opravdového vzteku vyrovnáváme tak, že dítě necháme být s tím, že jsme mu k dispozici. Snažím se, aby vědělo, že může přijít a nechat se utišit, ale sami na něj nesaháme a nemluvíme, protože pak je to horší a horší.

Jinak tu metodu pevného obětí bych nezavrhovala. Já to párkrát doma amatérsky zkusila a taky to byl masakr. Ale myslím, že to bylo tím, že jsem JÁ nebyla v klidu, nýbrž nechala se stáhnout jeho emocema, prostě to přecejen chce odborníka - terapeuta.