Přidat odpověď

Marťo já vím jak to myslíš, ale moje zkušenost s hyperaktivním dítětem je taková že ho stejně neuhoníš, neuskášeš a neuběháš a uběháš akorát sebe hotový psycho...

Kubovi jsou tři roky a pět měsíců aktuálně, teď už se takřka nebojím (i když stále monitoruju kde je a co dělá) nechat ho hrát si u nás na dvoře, tam je to "jako doma" všechna nebezpečná místa mám zmonitorovaná, čas od času ho sundám z kabiny traktoru, nebo vytáhnu z podvalníku kde se zasekne, ale už se tolik nebojím. Ve třech letech (a dříve) bylo naprosto nemyslitelné něco takového udělat. A zrovna tak trhnu hrůzou kdykoliv vyrazíme ven, na procházku, mezi lidi, nebo do města, skáče do rybníků, přebíhá silnice, ztrácí se v davu, leze po stromech... absolutně nemá pud sebezáchovy (jak řekla jedna naše psycholožka on dřív jedná než myslí). Je schopen kamkoliv vylézt, vlézt nebo odkudkoliv skočit, protože nepředpokládá že by to "neprošlo"

Pro mě jsou procházky s ním naprostým očistcem. Dát si někde na zahrádce v hospodě nebo u kamarádky "v klidu" kafe to je utopie. Neustále mu musím být za zadkem a myslet na to co udělá a kdy to udělá...