Přidat odpověď

Já bych to ohodnotila z pozice toho, že jsem sama neměla nic moc dětství a narodila jsem se jako nechtěné dítě.

Psycholog je sice hezká věc, ale takový, který by dokázal dát dotyčnému to, co opravdu potřebuje, aby se vylízal ze svých traumat je jeden z tisíce.
Ten člověk je totiž jako studna, která neměla nikdy svůj vlastní pramen, když to řeknu básnicky. Strašně těžko může pak poskytovat "vodu" - tj. lásku, funkční vztahy dalším osobám. Prostě je citově deprivovaný a odborník mu sice může dát náhled na jeho situaci, ale už mu nemůže dát tu emoci, kterou měl dostat.

Ano, spousta takových má partnery i děti a tak nějak to "fackují" se životem, ale často to není podle jejich představ - ani jejich vztahy, ani nedokážou překročit ten milník a nastolit správný vztah se svými dětmi, přestože často dělají, co můžou.

A jsou i takoví, co jsou natolik pochroumaní, že se do téhle fáze radši ani nedostanou, nemají k tomu ani chut, ani odvahu.

V jejím případě myslím, že je adopce docela rozumné řešení. Pokud nezafungujou hormony, těžko bude čelit všem trablům spojeným s takovým mateřstvím, navíc když už dítě nechce ted.
Mít dítě je často i o tom "milovat ho přes ty všechny peripetie", které s ním člověk má, přes zlobení, výchovné problémy...a když už ho nemá člověk rád a ještě to všechno ani nezačalo...pak kde hledat sílu? kde lásku?