Přidat odpověď

U nás to dopadlo tak, že jsme plánovali přístavbu v domě rodičů. Taky přislíbili, že nám alespoň půlku dají, tak jsme pustili do přístavby ... Je to už 15 let a domek je pořád jejich. My jsme ho zvětšili, zhodnotili, přistavěli ještě jeden záchod, koupelnu, kuchyň s jídelnou a obývákem. Již jsme měnili i okna v jejich části baráku. Nejen že nám nedali nic, ale stále mají ložnici ještě u nás na patře a nám by se ten pokoj tak hodil (máme tři děti). Ale nemůžeme dělat vůbec nic. Děda si postavil před 15 lety hlavu, že dům nedá (někdo mu v práci "dobře" poradil, ať to nedělá). Upřímně, kdybych věděla, jaký to vezme konec, tak bych si radši před 15 lety vzala hypotéku a budovala svoje. Na zahradě nemůžu dělat, všechno je babičky. S topením je problém, chtěla jsem "náš" okruh topení, ale nešlo to. Přes to všechno vycházím s manželovými rodiči dobře, ale toužím po vlastním. Toužím jít na svoji zahradu, zasadit si svoji kytku, svůj salát kam já budu chtít. Chci si zatopit, kdy já budu chtít. Chci si ráno o víkendu přispat, ale nemůžu, protože hluchý děda si vedle pustí v 7 hodin ráno rádio. (Krom toho se každé dvě hodiny v noci budí a huláká na babičku, kolik je hodin. Mezitím se courají na záchod...). Je toho moc a moc. Ale vím, že na jiné bydlení se už nezmůžeme, musíme být rádi za to, co máme. Zkrátím to: nevěřila bych tomu, že barák přepíší na vás, dokud bych to neviděla černé na bílém. Jenom podotýkám, že můj manžel má sestru, která již kdysi od rodičů dostala peníze na byt a před pár lety zdědila celé dědictví po strýci. Manžel měl nárok na polovinu, ale vzdal se ho s tím, že sestra nebude požadovat půlku dědictví po rodičích. Ale kdoví ...