Přidat odpověď

Valkýro, Zdenko ... ono asi záleží, zda si to připustí ta mamka, že jedno "dítě" zvýhodňuje.
U nás je to dáno i tím, že brácha s mamkou žijou v jednom městě, já jsem 2 hodiny cesty. Tím hodně argumentovala. Vždy, když mi něco sdělila ( např. ohledně hlídání - nežádala jsem, ale asi se bála, že budu chtít - ohlásila to ve stylu : teď jsem rozvedená (( s mým otcem )) a už se nechci obětovat, chci konečně začít žít (( měla nějaké přátele, ale moc jsem jí to přála )) a jiné takové věty, které jsem brala vážně. Pak se bráchovi narodil Martínek a to zase bylo - já jsem tak ráda, že mám aspoň to vnouče blízko .... Nakonec to dopadlo, že švagrová se necítila na MD naplněna ( ) a musí !! vydělat nějaké peníze, dle slov - bratr má tu hypo ( bratr byl s hypo klidně i půl roku bez práce, přece nebude dělat rukama, když má tu SŠ !!! - nyní je u policie a věřím, že je spokojený, rukama dělat nemusí a mele pantem a ještě ho musí poslouchat )
Vnoučeti bylo 2,5 roku a hlídala ho nakonec skoro 3/4 roku celý den. Tak jsem odmítla býti za blbce a napsala dopis ve stylu, že jsem vždycky respektovala
, co mi říkala a neobtěžovala , ale že její chování je mi líto a že bude zřejmě lepší, když si ty bláboly nechá v P. a mně to nebude aspoň tak líto.
Žádné výčitky, jen jsem vyřešila, co mne tak dlouho žralo. Asi jí to došlo,jednou to dokonce i nějak přiznala, že chyba je už od našeho dětství.
Njn, jsou ty vztahy složité.