Přidat odpověď

Zdeňko
začnu od konce - jsem zcela samostatná, na rodičích nijak závislá osoba, která se od pubertálního věku stará výhradně sama o sebe a nyní k věci.
V některých ohledech jsem jako tvá sestra-ve vztahu k matce(třeba ti to pomůže ji pochopit) pro mně jsou rodiče modla a na matku jsem byla dlouho velmi citově fixována. Neudělala jsem nic, aniž by to tom nevěděla a to ani tehdy, bydlela-li jsem na míle daleko a měla jsem svůj vlastní život. Každou prkotinu jsem musela konzultovat, protože přeci maminka všechno ví. Postupem času( a k prozření to jó trvalo) jsem si uvědomila, že to není až taková důvěra k jejím názorům, ale prachobyčejný strach z toho, že by se jí můj počin nelíbil. Paradoxní. Nic to nemění na faktu, že svou matku stále považuji za středobod světa, ale už jinak. Dlouho mi trvalo, než jsem uděla věci, aniž by to matka věděla a dlouho mi trvalo, než jsem přestala být nervózní do doby, než se o mém počinu dosvěděla(ta fáze, kdy já jsem čekala, zda se jí to bude líbit, či ne) Těžko říci, jak dalece to zavání nějakou poruchou osobnosti či je to spojeno s nějakým traumatem z dětství,protože já jsem měla dětství krásné, ale čím více se tím zaobírám, tím více jsem přesvědčena, že v tom vztahu není něco dobře a já nevím co, protože jsem spokojená. Nutno dodat, že má maminka o tak častý kontak víceméně nestála - přišlo jí to (právem) divné Takže vina a původ je ve mně.

Se sestrou si nerozumím také, ale né proto, že bych jí do něčeho mluvila, ale máme úplně jiný pohled na svět. Ona žije v oblacích, já na zemi a nikdy jsme k sobě neměly blízko, ale jisté je, že naše povahy změnily hodně náš vztah k rodičům a zkazily vztah mezi námi dvěma.

Je to jiná situace, nicméně třeba ti pomůže se na ségru podívat jinak, třeba není nesamostatná, třeba jen se neumí střepat máminy sukně.
Tak tak