Přidat odpověď

Ono je to hrozně těžké, snažím se to chápat z obou stran. (Sama jsem se snažila se "pojistit" tím, že jsem si vybrala zaměstnání v oboru, který jde dobře skloubit s rodinným životem, ale chápu, že ne každý to tak může udělat.) Pak jsou také i lidé (není to míněno jako narážka na někoho zde v diskusi), kteří vstřícnosti svého zaměstnavatele jen zneužívají, kdysi tu v jedné diskusi někdo psal o paní, která prý říkala, že když si nestihne doma před vánoci uklidit, tak prostě zavolá šéfové, že dítě má horečku, a bude to mít vyřešené.
Sama jsem absolutně "nešéfovský" typ a podřízené mít nejspíš nikdy žádné nebudu, navíc mám velké sociální cítění (prohloubené zkušenostmi s vážně nemocnou maminkou), takže kdybych byla v pozici šéfové a měla loajálního zaměstnance nebo zaměstnankyni s vážně nemocným dítětem/dětmi, tak bych to řešila nejspíš nějakou domluvou mezi čtyřma očima, že na vážné nemoci budu dávat paragraf, ale pro případ, že dítěti už bude lépe, budu třeba přispívat na hlídání nebo tak něco.
Asi to tu teď schytám, jak jsem naivní, ale je mi to jedno, protože moc dobře vím, že i lidé se zdravotními problémy nebo nemocnými dětmi také chtějí pracovat a fungovat.