Přidat názor k článku Jestlipak jste oslavili 17. listopad?

Jano, krátce před litopadem 89 jsem ovdověla a zůstala sama se dvěma malými dětmi. Všechno se začalo měnit - sociální jistoty, ceny zboží, nájem se šplhal nahoru jako o život....měla /a mám/ se co ohánět. Přesto bych zpátky naší "vyspělou, socialistickou společnost" nechtěla ani za nic. Sice jsem s dětmi nikdy nebyla u moře, protože jsem na to prostě neměla, nemohla jsem jim kupovat drahé oblečení a zařizovat si byt nejmodernějšími spotřebiči, ale mohla jsem je vychovávat důstojně, bez lži a "okecávání". Moje dcery mají dnes daleko větší a lepší možnosti, než jsem měla já. Záleží jen na nich samotných, jak naloží se svým životem, jeslti třeba pojedou studovat do ciziny apod. Nemusí být potupně vystaveny hodnocení Závodního výboru KSČ, když budou chtít jet na dovolenou třeba do Španělska, nebude nikdo jiný rozhodovat o tom, co smějí a nesmějí dělat. Jsou daleko sebevědomější, než jsme byli my v jejich věku. Nebojí se říct svůj názor, ozvat se, polemizovat. Nemusí trávit volný čas sháněním vložek, k žádosti o pas nemusí vypisovat sáhodlouhé dotazníky, kde se muselo uvést snad i rodné číslo pradečka...nemusí spoustu další "krávovin", které my jsme museli, protože nám je strana a vláda naordinovala a nám nezbylo nic jiného, než poslušně šlapat do rytmu Internacionály. Byli jsme jak nesvéprávné stádečko, všichni nacpaní do jednotné formy - kdo vyčníval, toho osekali. Jistě, není všechno ideální a správné, určitě ne. Ale když mě přepadnou trudné myšlenky, vzpomenu si na zaplivanou sámošku, olezlé maso, oschlý salám, frontu na banány a toaletní papír, na všechny ty strašný kecy, který jsme poslouchali v televizi a v rádiu, vzpomenu si na naše nerozborné přátelství se Sovětským svazem, na náš světlý vzor - soudruha Stalina a Gottwalda, na statisíce dětí, šaškujícich s pionýrskými šátky a recitující budovatelské básně a hned mám jasno.