Přidat odpověď

Dnes jsem ze zoufalství poprvé nahlédla do diskuse s tímhle výstižným názvem. Kryštof je nemocný, doma jsme už osmý den a já pomalu šílím (a to jsem včera byla s kamarádkou posedět a předvčírem plavat - jenže mi to připadá jako když se na pět minut vyvenčí pes jinak pořád uvázaný u boudy.) Na mateřské jsem vpodstatě byla dost spokojená, ale nejspokojenější asi do Kryštofových 6 měsíců. I když v noci hodně špatně spinkal, připadala jsem si úplně šťastná. Od jeho roka se do mě vkrádá občas pocit, že mu pořádně nerozumím, že nevím, jak si s ním hrát, i když bych mu ochotně věnovala skoro všechen čas... Teď je mu 22 měsíců... tedy za chvilku dva roky.
Chodíme na plavání jednou týdně, hodně jezdíme na návštěvy ke kamarádkám s dětmi, docela často navštívíme i moje rodiče, chodíme samozřejmě ven (miluje odstrkovací motorku a umí na ní kaskadérské kousky, naopak pískoviště mu nic neříká). To je většinou všechno celkem v pořádku, Kryštof se zabaví. Ale kamarádky mají holčičky a to mě nahlodává. Ne to, že toho brouček tolik neumí, ale to, jak si s holčičkami maminky hrají - knížky, delší povídání, pomáhají jim vařit atd. Prakticky do Kryštofových 15 měsíců se každý můj pokus o hru míjel účinkem. Knížky? Ani náhodou, nezájem. Hrál si nejraději sám, něčím bouchal, třískal, lezl si po pokoji, v sedmi měsících zkoušel otvírat a zavírat pračku. Dobře, nechala jsem ho, přemýšlela ale, co dělám špatně, co bych měla ještě vymyslet.
Od roka a půl se to trochu změnilo, vzal na milost knížky o Krtečkovi, když u něj sedím, občas postavíme i komín atd. Ale nejčastěji jeho zábava spočívá v tom, že otvírá a zavírá dveře od skříní, do jedné se zavírá (vyklidila jsem mu kvůli tomu poličku), rosvěcí a zhasíná lampičku, leze na židle u stolu a zase z nich slézá. Když můžeme tohle proložit plaváním, návštěvami, procházkami, je to ok, ale peklo nastává při deštivých a krátkých dnech, kdy se přece jen bývá víc doma. A při nemoci... Vymýšlím x nápadů, u ničeho nevydrží. Dala bych mu klidně barvičky... nezájem... kreslím mu... nezájem... dnes jsem mu dala kus těsta a vykrajovátko, že budeme péct spolu. Za chvilku už se vztekal, chtěl těsto celé (myslím, že kdybych mu ho dala, vydržel by asi tak tři minuty). Myslím, že ale není nějak hyperaktivní. Kamarádka mě uklidňuje, že s holčičkou zažila něco úplně jiného než pak se synem. Že kluci jsou jiní - to vím, mám dva bratry.
Dobře, klidně bych mu nechala jeho zábavu, snesu i velké rány při bouchání dveřmi, ale tohle mu taky nevydrží celý den, potom kňourá, řve, plazí se po mně a já propadám beznaději. Nejenom, že nevím, co dělat, ale hlavně jsem nešťastná, protože si říkám, že nerozumím vlastnímu dítěti...