Přidat odpověď

Jistěže, ale některé faktoru může zvýraznit právě emořní a hormonální naladění po porodu. Když to vezmu do extrému, nedávno proběhl v konech film o narkomence, kterou nezměnilo ani narození dítěte, ani za tím nechodila. Otázkou zůstává, jak by to vypadalo, kdyby se jim jako dvojici matka dítě někdo po porodu intenzivně věnoval, drže je spolu, podpořil ji v jejích mateřských kompetencích, jestli by se přeci jen něco nezměnilo. Očekávat, že každému po porodu automaticky naskočí matečské chování, i když si na dítě ani nesáhne, je velmi bláhové, v lecšems pomůžou naše dobré rodinné vzory, ale nelze spoléhat na to, že je má každý. Původní výzkum Kennela a Klause ze 70. let (situace v US jako tehdy u nás, porod po medikací, týdenní izolace, žádná podpora kojení) byl prováděn právě na socálně handicapovaných matkách a ty rozdíly v podpoře primárního kontaktu byly znát i po roce, matky, kterým byl umožněn, byly na dítě napojenější, snáze rozlišovaly jejich potřeby, byly méně nakloněné ho opustit. V dnešní době a u běžnějších žen je situace samozřejmě o něco méně vyhranění, ale to neznamená, že by se nad tím dalo mávnout rukou, zvlášť je-li zkušenost, že to jde i ve velkách institucích (viz např. stránky velké fakultní nemocnice ve Frankfurtu, která považuje primární kontakt a jeho podporu za jednu z klíčových priorit).