Přidat odpověď

A četla jsi třeba některý z článků? Nebo jen diskuse tady? Že tě teda pořád tak vyzpovídávám
Víš jak, moje první dcera strávila beze mě dva a půl dne. Měla žloutenku, dali ji na jiný pokoj, na vyhřívané lůžko pod lampu. Já k ní směla chodit jen na kojení. Nesla jsem to dost těžko, a to jsem tou dobou o bondingu vůbec nevěděla. Dcera mi pak rok neopustila náruč... nemohla jsem ji odložit. Možná tak na tři minuty k tatínkovi, ale neexistovalo, abych se od ní vzdálila víc jak metr. Nakonec jsme to domazlily. V pěti letech už ode mě odejde s naprostým klidem a ani ahoj mi kolikrát neřekne Prostě normální dítě. Ale ten rok byl krušný a já jsem docela často přemýšlala, zda je to mimino prostě jen magor (s nadsázkou) anebo se něco podělalo tím odloučením. Asi podělalo. Přiznala jsem si to až dlouho po porodu a paradoxně to pro mě byla úleva. když vím, kde je provlém, můžu se mu postavit a řešit ho.
Naprosto chápu, že každá máma by radši žila s vědomím, že nikdy žádný problém nenastal a že nikdy nic neudělala špatně (a to se netýká jen bondingu). Ale jsme lidi. Děláme chyby. Mnohdy vědomě, ale mnohem častěji nevědomě.
Otázkou je, jak s těmi chybami nakládat. Zda před nimi schovat hlavu do písku, nebo jim ukázat čelo a vysunutou bradu Ten druhý způsob trochu bolí, ale léčí. ten první v konečné fázi bolí taky... akorát že tak divně skrytě.
Umět nakládat s vlastními chybami je těžká práce. Neodsuzovat se, netýrat se, ale přiznat si je a řešit je.
Takže když se vrátím k názvu témat... ano, bonding je opravdu důležitý. Neměli bychom se před tímhle tvrzením zbaběle schovávat. Není důvod

PS: pokud si někdo myslí, že jsem členkou jakéhosi bondingového Spolku, tak mě to vlastně těší Jsem členkou bondingového Spolku moc ráda. A dokud se trefím na klávesnici a dokud to bude potřeba, tak místo vaření oběda a úklidu budu podporovat bonding... aspoň písmenky.