Přidat odpověď

Huhu, co a jak ovlivnilo moje dítě, to nejlépe posoudím já, která jsem ho nosila, porodila a starám se o něj. Z pár písmen na diskusi si těžko uděláš obrázek, jak to nás je či není.
A každopádně, určitě se separační problémy projeví spíše u dítěte povahově labilnějšího nebo úzkostnějšího... každý jsme jiný a každý se s traumaty vyrovnáváme různě.

Ještě co se týče té naděje, o které psala Susu. Kdyby mi někdo v miminkovském věku první dcery řekl, že jí to nezůstane, že se to domazlí a že to nemá proto, že je nemocná nebo ji blbě vychovávám, že je úzkostná kvůli separaci, tak to pro mě bude ta naděje. Že vím, kde je problém, vím, jak ho řešit, a vím, že s největší pravděpodobností ho vyřeším.

Co se týče fanatismu. Pokud je fanatismem tvrdit, že dítě patří k mámě (nebo tátovi), tak jsem asi fanatik. Ano, zdravé a přirozené a NORMÁLNÍ je, když je miminko u maminky.