Přidat odpověď

To už by se fakt člověk mohl stresovat vším.
Pořád se tu omílají křehké city matek a je pro nás děsně důležité, aby maminka, která neměla miminko hned u sebe, nedejbože netrpěla nějakými špatnými pocity.
Jo, to je fajn, neznám nikoho, kdo by rád a dobrovolně trpěl pocitem viny.
Nicméně, když si tu tak šolicháme naše mateřská ega... co ty děti? Ony nemají city? Na nich nezáleží?
Když to řeknu napřímo, tak matka je v tom vztahu ten dospělý, který se nemá sesypat, když mu někdo ukáže, kde udělal chybu. Matka má zkušenosti a možnosti, jak se přes svoji chybu přenést a jak ji napravit.
Primární by mělo být dítě. Jasně, že dítě nepotřebuje matku, co oddává flagelantství kvůli tomu, že ho odložila na sesternu. Ale dítě taky nepotřebuje matku, která mávne rukou nad tím, že by miminku třeba ty hodiny nebo dny na sesterně nemusely udělat dobře. Nepotřebuje matku, která si nepřizná chybu a v obavě o svoji psýchu odmítne napravovat svoje chyby.
Rozumná ženská pochopí, že za její chybu může dementně nastavený systém, který jako běžnou a normální bere separaci a nikoliv bonding. Rozumná ženská si třeba pořve, naštve se, nebo jí bude chvíli blbě, ale pak se sebere a místo onanování s vlastním pocitem viny udělá cokoliv, aby bylo dítěti dobře.
Všichni se můžeme prorvat z toho, jak je bezpečí a zdraví dítěte na prvním místě... a když jde o tak jednoduchou věc, jako je říct si, že miminu vynahradím to, co jsem mu nedala (ne svou vinou) první minuty a hodiny o porodu, tak najednou upadáme do depresí a radši chceme jen sluníčkové a pozitovní inforamce, aby nám náhodou nebylo úzko.

A jestli jsou informace o bondingu pozitivní nebo negativní? Hele, i moje pětileté dítě ví, že sklenici můžete vidět poloprázdnou nebo poloplnou.