Přidat odpověď

Jano, je mi to líto. Vím, jak to mrzí, když vidí jen ty chyby a ostatní jsou "ti lepší".
My se rozcházíme neustále, přijde mi, že se ani pak nescházíme. No u nás je to tím, že trpí představou, že našim dětem by bylo líp, kdyby nás neměli a oni je směli mít pořád u sebe - ale jen na hraní, nějaká výchova to ne.
Neustále mi je podáváné, jak my jsme byli vychovaní a nic jsme si nedovolili, jenže to má pár háčků - jedna jsme se furt báli, že když užděláme něco, tak bude mazec a druhak neměli jsme babičky, které by nám dali cokoli (od pozornosti po nějaký dárek) a naši mi totálně podrývají autoritu - řeknu třeba, že žádná zmrzka nebude, tak přijde babi/děda a řekne děcku - ta máma je ale zlá na tebe, co? Na, tady máš a kup si, nebo vem si ... když to zakážu, tak jsem ta zlá jak u děcka, tak u dědy/babičky ...
Dostali jsme se do fáze, kdy já jsem dle mého otce - ta svině, co svým dětem nedopřeje, podle matky jsem něco velmi podobného ... takže na oko děláme jak spolu vycházíme, ale reálný svět je trochu jiný. Je to takové to nucené příměří, kvuli dětem.