Přidat odpověď

Taky mám podobnou mamku. Nikdy nic neudělám dobře, vždycky na všem najde chlup. Co já se navztekala a nabrečela! Kdykoliv jsem se jí vzepřela, trestala mě dlouhodobým "nemluvením". Nakonec jsem přece jen vnitřně "dospěla" a naučila se brát mamku jak se říká "i s chlupama". Když někoho mám ráda, tak ho prostě musím umět mít ráda i s tím špatným. Dneska je mi 42, mám miminko a zase všechno dělám špatně . Ale už se tomu dávno umím smát "pod vousy", vůbec mě to nerozhazuje, ani nezraňuje, protože vím, že mamka prostě jiná nebude . Roky už se nehádáme, snažím se, aby si miminka co nejvíc užila a i když bych jí taky mohla kritizovat za lecos a vracet jí to (pouští mimi televizi, posazuje ho), radši to beru s nadhledem, protože když nejde o život...nač si kazit náladu . Na světě je jen málo lidí, kteří nás doopravdy milují- tak proč jim ubližovat . Uvidíš, že se to srovná a jednou ti to přestane vadit...je to jen otázka sebevědomí, časem přijdeš na to, že se role otáčejí, že mamka stárne a přináší jí to těžkosti, takže kolem sebe občas kope a krapet dětinští, a bude to chtít zase jen nadhled, laskavost a klid. A užít si mamky co nejvíc v tom dobrém, dokud tu je! Ony nás prostě musí vylepšovat až do smrti - chtějí, abychom byly dokonalé . A my zas budem totéž chtít od svých dětí, ne že ne a taky jim tím polezeme na nervíky...