Přidat odpověď

Kudlo, já do té doby, než jsem měla děti, jsem tyhle slova doma nezaslechla natož aby byly směřovány na mou osobu, nebo a někoho mne blízkého(nejvíc mě asi dostalo, když se muj otec vrhnul-slovně i fyzicky na meho muže vzteky bez sebe, když jsme po předchozí domluvě a včasném upozornění jich odmítli dát na víkend dítě k nim na přespání, z důvodů čistě výchovných, argumentoval tím, že mu nic nedovolíme - 6.zmrzka za den už mi přijde krapet moc, kor na jaře a stím, že mladej je taky jejich dítě - no coment). Šokuje mě to pokaždé, jenže už jsem se nějak zasekla a odmítám s tím něco dělat. Vlastně to celé začlo tím, když matka zjistila, že protě není po jejím, když řekne, že si svou domácnost budu vést tak, jak to vyhovuje mě, dítko taky vychovávat tak, jak to chci já a že je mi jedno, co říkají sousedi ... je to o komunikaci, jenže už jsme se všichni za těch pár let dostali tak daleko od sebe, že už ani není žádná chuť po tom, dát se zase jako rodina dohromady. I když pravda, občas se takové pokusy o smíření objeví z obou stran, přeci jen bydlíme ve stejném městě a rodiče mají firmu, ve které jsem pracovala a možná zase budu pracovat (čert ví, co bude, ale jiná práce v okolí aby se to dalo skloubit se školkou nebo hlídáním od rodiny není), jenže vždycky se to pak časem zvrhne zase do toho kolotoče vydírání, vyhrožování a následně přerušení komunikace ... a stěhovat se nám nechce.