Přidat odpověď

Diano,
trpěla jsem něčím podobným. Ve dvaceti jsem viděla smrtelnou nehodu, kterou navíc ti mrtví nezavinili a začala mít hrůzu z ježdění autem. Přestala jsem řídit a neřídila jsem 10 let, bála jsem se i jako spolujezdec, maximum, kam jsme jeli bylo přitom 100 km. Nedělala jsem hysteráky, bála jsem se sama pro sebe, protože u nás pro to neměl nikdo pochopení.
Postupně to odeznělo a kvůli práci jsem musela začít znovu řídit a začalo to být lepší, jak jsem trochu získala zase jistotu, musela jsem si udělat i kondiční jízdy. Navíc na mě vyvíjel i velký nátlak manžel, že jsem nemožná, když nejezdím a má matka, že se nestydím být v ježdění závislá na něm, že jsem slepice. Vzpomínka na tu nehodu se nakonec někam zasunula.
Dálnici se ale taky vyhýbám a když jede naproti kamion, nemám dobrý pocit pořád. Nejjistější jsem si taky po městě, to je přesné.