Přidat odpověď

Maceško - podobná situace nastala, když mi zemřela tchýně. Za automatické jsem považovala se všeho ujmout. Od pohřbu, přes následné vyřizování až do běžné péče o tchána. Ovšem jeho nároky se stupňovaly natolik, že jednou jsem to musela utnout. Byli jsme více tam, než doma. Bral jako automatiku, že když jsou Vánoce, Velikonoce narozeniny, že se ujmu úklidu jeho domu, vaření a chystání-moje domácnost ho nezajímala, moje práce, škola , dítě také ne. Manžel tam jezdil séci sekačkou pidi rovný kousek zahrady, když mu nešla televize(výpadek signálu) považoval za nutné(tchán) že tam musíme hned v noci dojet, ráno to nestačilo......atd
Všechno bych brala, pokud by byl nemohoucí, ale on není, je naprosto zdráv, není ani tolik starý(je mu 65) Prostě se rozhodl, že se nechá obskakovat. Začalo to vnášet neklid do naší vlastní rodiny a nebýt toho, že si našel novou paní, nevím jak by to dopadlo, ale dobře ne. Jedna věc je pomáhat a obětovat se. To je samozřejmé, jednou jsou to rodiče, byť manžela a přestože mně nikdy neměli rádi a nepřijali mně, nedokázala bych se o něj nepostarat. Ale přišla jsem si jako hadr na holi, nemohla jsem, nestíhala jsem a nároky rostly. Nebýt nové paní, nevím, jak bych to vyřešila, ale vím jistě, že by to bylo rázné a bolestné. Nicméně manžel jezdí stále a pomáhá i s věcma, které by zvládl sám levou zadní(zasadit rajčata, zasét hrách), jen už dneska volí on, kdy přijede. Nejezdí hned. Udělá vše, ale jen když má čas. Chvíli to trvalo, ale ustálilo se to.
Dost dobře chápu v jaké situaci se nacházíte a i v jakém rozpoložení. Jedna strana vlastního JÁ velí pomáhat, druhá už to nezvládá a ví, že by neměla vlastní rodina strádat. Taková situace není dobrá, zvláště né tehdy, když člověk ví, že teprve příjde čas, kdy bude opravdu nezbytné obětovat rodinu na úkor péče o rodiče. Ale to by mělo být až ve chvíli, kdy se stanou opravdu nemohoucími. Teprve tehdy, je to samozřejmé.