Přidat odpověď

V podstatě jsem nikdy nepřestala pracovat. Od 4 měsíců prvního dítěte mám chůvu. Od roka prvního dítěte paní na úklid. Zjistila jsem, že moje hranice byl opravdu ale půl úvazek. Jakmile jsem práce měla víc než v průměru půl úvazku, cítila jsem, že to je moc, že mi tam na vztahu k dětem něco chybí, že něco nestíhám. Práci jsem si vědomě organizovala tak, že jsem pracovala třeba 2 celé dny odpravdu od rána do večera, tak abych další dva dny měla celé úplně volné a ten pátý den se tak nějak lámal, podle poořeby. Každý týden to bylo jinak, podle pracovních nutností. Tohle kumulování se mi osvědčilo víc, než být každý den půl dne pryč. Fungovalo to v pohodě. Po nějakém čase ale se pracovní úvazek začal zvyšovat a ve věku dvou let mladšího dítěte, jsem řekla konec. Neb jsem měla už moc dlouho pocit, že stále jen někam běžím, že nestíhám v klidu pobýt s dětmi a nemít při tom pocit spěchu. Pak jsem změnila práci... je to hodně o pocitech a intuici. Řekla bych: Zkus to a uvidíš...