Přidat odpověď

My jsme nikdy důslední moc nebyli, protože vedle mojí šílené práce (klidně půl roku na druhé straně republiky a nebo v cizině - žena halt doma - klíč k řešení ADDH) jsme měli obě děti astmatiky, nějaký čas alergiky (ale nikdo nevěděl na co), v nemocnici pečení, vaření, pak zjistili že dceři nefunguje výrazně buněčná imunita, v první třídě dcera přes 50% nepřítomnosti, exémy po těle až do krve (výrazné zlepšení po přestěhování se do méně prašné oblasti navíc s méně chlorovanou vodou - byli jsme hned vedle dochlórovací stanice a dostávali o trubkou naplno, voda občas smrdutě bílá...).

Takže když se žena snažila skloubit stálé doktory (2-3 týdně), nemožnost chodit ven kvůli dtuhému dítku, ... tak nebyl žádný den jako druhý. Škola byla podobného ražení, spousta akcí, aspoň 1x týdně, kdy se učili netuším... (Na prvním stupni: 4-denní lyžáky, jednodenní lyžáky, bruslení, plavání (měli problém s tělocvičnou), hod oštěpem (na uvolnění motoriky psaní), cyklovýlety, rafty, kina, galerie, přespávačka ve škole, divadlo, noc pod teepee, školní "ples" v malém sále Lucerny, šolní tvůrčí olympiáda, sovy-veverky do škol + dobrá účast a tábor za odměnu, výstavy v N. Muzeu, školní koncery (škola měla i svojí malou ZUŠ), přespávačka pod TeePee, let pro nejlepší z olympiády v upoutaném balónu atd. Škola měla i letní tábory...

No a co nejvíc pomohlo: Ritalin - lék působil a dodnes působí lepší soustředění, tak 50% výsledku.

Vynikající třídní na prvím stupni, znal problematiku SPUCh, byl mladej, pružnej, skautskej typ, hodně si sedl s mnoha klukama (měl trochu problém s citlivkama). Když se kluci poprali a nešlo o šikanu a netekla krev, tak z toho nedělal vědu. (Zřejmě spíš než neprat se podporoval to být rytíř a jeden na jednoho - celý jeden rok byl "rytířský" a o ctnostech, i olympiáda se tomu věnovala atd.) Škola trvala na příznivých vztazích mezi dětmi, někdo to uměl moderovat lépe jinej hůř, ale zášť a nenávist se nesměla.

To, že jsme v předškolní době praktikovali metodu rychlé odezvy. Občas syn zákeřně ublížil dcerce (ta si to halt užila), ale ještě než se ohlédl, už jí koupil... (Měl smůlu, stál jsem za ním.) A víc nic, tím bylo vyřešeno. V jisté fázi pak lítostivá dcerka už odmítala, aby "kvůli ní" dostal pár na zadek a fyzicky v tom bránila, tak jsem akceptoval, že je-li poškozená, tak má právo disponovat s "procesem" a prostě jí nedostal, s přísným varováním a s odkazem, že ona je hodnější než já, aby si jí vážil.

Dneska už na toho hromotluka platí jen tvrdé vyjednávání a hlavně naštvaný výraz, na to je citlivý... Pak se s ním dá i mluvit - to ostatně fungovalo taky vždycky, když se uklidnil. Ale v afektu v předškolní době byl schopen mlátit hlavou do zdi a prošel prosklenou výplní dveří. (Nsštěstí byl první kyblík...)