Přidat odpověď

Ahoj,

také jsem si myslela, že společné bydlení s rodiči by mohlo fungovat. Dokud jsem to sama nazkusila. Bydleli jsme s manželem v podnájmu, poté jsem otěhotněla a na naší chodbě se začalo dost kouřit. Oba jsme statnicovali, psali DP a tak jsme si řekli, že než něco narychlo shánět, tak půjdeme bydlet k mojim rodičům- ideální místo uprostřed lázeňského městečka, v přírodě, velký dům 3patra. Nejdřive jsme bydleli přímo u rodičů - měli jsme jeden pokojík - a k tomu státnicovali a opravovali si vrchní byt. Tehdy už začaly problémy s rozdělování práce - rodiče nechápali, že se nám nechce co 14 dní sekat zahrada, když máme státnice, práci, opravu bytu,...pak se přidala touha rodičů mít všude uklizeno. Takže když jsme někde něco nechali odložené - ihned nám to bylo uklizeno - to bylo nepříjemné hlavně pro manžela - neměl svůj prostor na nepořádek. A mladí nepořádek kolem sebe podle mého názoru v určité fázi potřebují k životu. Hodně jsem si slibovala od nastěhování do již opraveného bytu. Rodiče slibovali hory doly - že budeme mit kouli na dveřích, že nám do ničeho zasahovat nebudou....logicky a racionálně to zpracované měli, ale realita byla jiná...vše vyvrcholilo tím, že mi začali našeptávat, že manžel není dost šikovný, že mu práce nejde ....znásobeno faktem, že tchán má stavební firmu a práce je pro něj na prvním ....a tak jsem začala manžela sledovat a posuzovat. Vedlo to až skoro k narušení našeho vztahu. Nemluvě o tom, že babička je tu často kvůli našemu synovi a párkrát se i urazila, že ji ho nechci pujčit. Taky mě dost mrzí, že si malého prarodiče berou jen když se jim chce, oba jsou dost zaměstnaní,takže mi nepomohou s hlídáním. Koupili jsme nakonec vlastní barák - sice jsme se hodně zadlužili, na 16 let, ale je to cena za svobodu. Soužití s rodiči přirovnávám ke komunismu - kdo se spokojí s hmotnými výhodami, ten by to mohl zvládnou....ale kdo chce svobodu, tak budou problémy...ale samozrejme zalezi na povahach. Z