Přidat odpověď

NIaris, snad to časem z tebe i mamky vyčichne a budete schopny si spolu popovídat. Určitě to ale nebude na její půdě, bude to zřejmě chtít neutrální území. Já sice chápu, že na půdě rodičů ctím jejich pravidla (dokonce i v mém věku, dokonce i ohledně toho, kdy a kde si zapnu notebook), ale prostě z toho zase vyvozuju, že pokud v daný den/týden apod. nemám chuť nebo možnost těm pravidlům vyhovět, tak k nim prostě nejedu. Bohužel to taky není ideální řešení, ale... To, co ten druhý dělá nebo nedělá, ostatní obvykle vnímají ze svého úhlu - to platí pro tebe i pro maminku. Taky to platí pro moji maminku. Když byla naše malá asi dvouměsíční, začala jsem s ní navštěvovat rodiče, protože oni na návštěvu nějak "neměli čas". Kvůli každé návštěvě jsem podnikala hodinové balení (s miminem je fuk, jestli jedeš na odpoledne, den nebo týden), pak jsem narušila dceři režim přesunem a u nich doma mi chybělo zázemí (všechno se dělalo v provizoriu). Ale mohli vidět malou a mě. Myslela jsem, že to mamka ocení, ale místo toho jsem se časem dozvěděla, že když jezdíme, měli bychom jí přitom pomáhat víc s domácností (ona ale o mimčo nepečovala, jen se kochala, a moje práce doma na mě zatím samozřejmě čekala) a že nemáme zůstávat přes noc, protože malá občas pláče a ona to slyší a nevyspí se. Co s tím? Tak jsem návštěvy omezila. Je mi to líto, ale nezbylo mi, než přijmout její pohled na věc. Teď se stane, že vidí malou i jen jednou za pár měsíců, je pro ni samozřejmě spíš cizí než babička, ale zase máme dobré vztahy a vždycky se na návštěvu těší. Ach jo.