Přidat odpověď

Lído, náš syn to dělal v tom věku taky. Teď je mu dva a půl a jediná změna je, že nekouše. Na to kousání jsme dostali několik rad - kousnout ho taky, aby viděl, že to bolí. Udělala jsem to jednou, spíš v amoku, protože mě kousnul do kloubu na ukazováčku, že jsem myslela, že se bolestí počůrám a kousla jsem ho do předloktí, že plakal. Já to obrečela taky a rozhodla se, že tudy ne. Pak nám radili stisknout mu ze strany pusinku (jako na kapříka) a důrazně mu říct, že se to nedělá, že je to ošklivé apod. Ono to stisknutí je spíš nepříjemné než bolestivé. Ale stejně si myslím, že to bylo věkem, že to přestal dělat. Co ale řešíme pořád je štípání a bouchání. Dělá to nám , když se vzteká, nebo se něčeho domáhá a my mu to nechceme dovolit. Taky to dělá přibližně stejně starým dětem, jako by z nich měl strach. Taky žádné vrstevníky nevyhledává, nechce si hrát s nimi a nechce se dělit. Se staršími dětmi není problém. Máme mu prý opakovat, že se to nedělá, že to bolí. Já ho někdy i plácnu přes tu ruku, ale nic si z toho nedělá. Někdy i sám řekne, že chce dětem ubližovat a že to není hezké, takže to ví, dokáže to pojmenovat, ale stejně to dělá. Prý to mizí s věkem, ale u každého dítěte jinak. Záleží taky na tom, jak se to dítě dokáže vyrovnávat s emocemi. Víc poradit neumím, taky tápeme a protože už to trvá tak dlouho, trpělivost dochází velmi rychle.