Přidat odpověď

Pawllo,

rzí mě, jestli jsem v tobě vyvolala mylný dojem, rozhodně to není (jen) o slovech, důležitější je celkový přístup. Důvod, proč ty rozdíly ve slovech cítím, je možná ten, že si ze svého vlastního dětství pamatuju, jak jsem co vnímala, jak mě co ponižovalo, jak jsem měla chuť natruc něco udělat nebo naopak něco neudělat. Jistě mi tehdy bylo víc než 2 nebo 4 roky, ale proč čekat, až bude dítě na tyto rozdíly citlivé, proč s ním rovnou nemluvit způsobem, který ho nebude zbytečně provokovat ke "zlobení"? Na vlastní kůži jsem x-krát denně pociťovala, co to znamená, že se mozek dítěte brání formě sdělení, která útočí na jeho lidskou důstojnost, a tím pádem se šprajcne a nezabývá sdělením (nebo zabývá, ale jen aby ho zpracovalo do protiútoku).

Strašně mi vadilo, když matka prostě oznamovala, že udělám to a to (jako kdybych byla loutka a neměla možnost to neudělat, když mi říkala, co si myslím (aniž by měla pravdu, prostě v rámci svého lamentování použila "zdůvodněni" proč jsem udělala/neudělala to a to), když použila slůvko "vždycky", "zase", "nikdy" (třeba jsem si v jednom ze 7 případů po sobě něco neuklidila, takže bylo nefér slyšet, že to nedělám nikdy, a logicky mě to provokovalo k tomu, abych jí svým chováním - když už to musím poslouchat - dala za pravdu a onomu slůvku "nikdy" dostála), když mi říkala, že mám udělat to a to, a já to přitom udělat chtěla, ale tím, jak předběhla můj vlastní impuls, mi vzala veškerou chuť. A byla strašně povrchní - čistě teple obléknout, pořádně najíst a navenek vypadat spořádaně. Absolutně ji nezajímalo, jak se cítím, jak jsem nebo nejsem šťastná, co mě trápí, prostě co se děje uvnitř. Nejspíš i proto mně naopak strašlivě záleží na tom, co se děje uvnitř mých dětí, neuspokojí mě, že se chovají správně, musím si být jistá, že jsou taky v pohodě. Nebudu lámat jejich důstojnost a svobodu rozhodování, to radši ať tu a tam "zlobí".

Můj odpor k laciným pochvalám a trestům bude mít stejnou příčinu. Že jsem šikovná, jsem slýchala často, ovšem bez opravdového zájmu o to, čím jsem si to "zasloužila". Na tresty si nějak honem nemůžu vzpomenout, jen na ty okamžité - fyzické. A to bylo labůžo proti několikahodinovému lamentování, vyčítání, citovému vydírání. Ale jinak - budeš se divit - i já k "šikulkám" sklouznu. Když se mi půlroční dcerka vyčurá do nočníku, mám to na jazyku hned .

To jen tak pro vysvětlení. Ale chápu, že na kom tradiční výchova rodičů až takové škody nepáchala, nemá až takovou potřebu hledat něco jiného.