Přidat odpověď

Syso, já jsem film neviděla, ale také to takto vnímám.

Jedna věc je přiznat si, že většina z nás má občas vlastních dětiček plné zuby (a kdo nemá, ať hodí kamenem), ale samozřejmě u většiny z té většiny s tím jde ruku v ruce vědomí, že bychom ani tak neměnili. Že prostě jsme někdy unavení a máme všeho dost, ale že to neznamená, že nás mrzí, že máme děti.

Asi podobně jako vrcholový sportovec je asi taky k smrti unavený z tréninku, ale kdyby mu řekli "tak toho sportu nech", nenechal by, i tak mu to za to nepohodlí stojí.

Ale přijde mi neskutečně drsné to říkat před dětmi, jako ta matka v té upoutávce (tedy předpokládám, že to bylo na ten film). Protože to dítě si z toho může vzít jen to, že své rodiče otravuje, ale už ne to, že by ho přesto nedali. Musí být hrozné mít pocit, že na tom světě svým nejdražším osobám vlastně jen překážím.