Přidat odpověď

Ahoj Petro a všichni, co jste přispěli, tak tohle je fakt zajímavá debata :-)
Vzhledem k tomu, že mám holčičku, neměla bych si moc stěžovat – jako holčička se ovšem chová posledních pár měsíců (teď je jí 2 a půl). Než jí začalo zajímat kreslení, knížky, pohádky, princezny a šaty (ty poslední 2 věci jsem jí rozhodně nevnucovala, přišlo to samo), nejzábavnější byly auta (! – ty ze všeho nejvíc - !), a všechno „akční“: běhání, křičení, hluk, zavírání/otvírání (čehokoliv), zapínání/vypínání (čehokoliv), ovladače od čehokoliv, přístroje a nástroje atd. – prostě přesně jak to popisujete u chlapečků.
Naštěstí se to už dost zlepšilo – nezoufejte, bude líp!
Co se týče beznaděje a pocitu psa uvázaného u boudy při nemoci dítka, to znám bohužel velmi důvěrně. Nikomu to nepřeju, ale aspoň si při čtení vašich příspěvků nepřipadám tak nemístně a nenormálně. To samý je dojem, že člověk dítěti nerozumí (když není s hrou spokojeno, neustále „zlobí“), že mě nic nenapadá, že jsem neschopná matka atd. atd.
Myslím, že to nemá smysl víc rozpitvávat.
Jo, a na závěr: „good-enough“ je pěkný termín, taky si to budu říkat:-) !
Asi je fakt důležitý životní optimismus, neb když člověk neustále fňuká nad svými nedostatky, popř. „nešťastným osudem“, přenáší se ta nálada i na potomka a ten pak těžko může být „dost dobrý“ :o)
Pá, Ester