Přidat odpověď

U nás to bylo tak, že rodiče nebyli mnoho let sezdáni, a vzali se 3/4 roku před tátovou smrtí, v podstatě proto, aby se usnadnilo právě řízení dědictví.
Jenže tomu moc nepomohli.
Živili se jako umělci, měli každý vlastní honoráře, oddělené finance, vlastní účet v bance a nějak rozvrženo, co kdo platí (táta tuším dům a jeho provoz, máma jídlo, oblečení). Když si kupovali auto, šli každý do banky a vybrali každý půlku nebo si navzájem poslali peníze. A stejně to bylo i s tím domem, což nedomysleli.
Takže v domě tátovi smrti byli sice manželé, ale majetek byl nabytý před uzavřením manželství.
Máma si tu svojí část nárokovala, tímpádem by se dům nedělil na třetiny, ale nejdříve vyčlenila ta polovina, kterou si máma kdysi zaplatila a na kterou by jako manželka měla nárok, a pak teprve by se dělila ta tatínkova polovina. Čili máma by v konečné fázi měla 1/2 plus 1/3 z 1/2. Dohromady tedy 4/6, já a sestra po 1/6. Jenže s tím sestra nesouhlasila, a doteď mi není jasné proč, s mámou vycházejí dobře a nemám pocit, že by byla nějaká superchamtivá, a navíc si ten dům stejně nemohla "vzít", ani se do něj nastěhovat.
Sestra trvala na vyřízení podle zákona, takže jsme každá dostala po 1/3. Vůči mámě mi to přišlo nefér a ještě větší jsem měla vztek, když se máma tvářila, že jí je to vlastně jedno! Nejdřív mi 2 dni s pláčem vysvětluje, proč je ta jedna polovina její a pak u notáře před sestrou řekne, že jí je to jedno. Do dneška jsem to nepochopila, i když už je to 10 let!
V současné době už to opravdu jedno je, protože dům jsme nakonec po 2 letech prodali, a maminka mně a sestře svou třetinu rozdělila. Díky tomu jsme s manželem koupili vlastní domek a jsme spokojeni. Už o tom nikdo nemluví, jen manžel tu a tam poznamená, že bychom mohli požádat sestru o příspěvek na bydlení na maminku, která tu má něco jako vlastní bytovou jednotku.