Přidat odpověď

Hledala jsem rok. Pracovala jsem 15 let jako vedoucí sekretariátu jednatele jedné něm. firmy (a můj záběr problematiky byl opravdu poměrně široký). Hledala jsem rok. Intenzivně. Nakonec už jsem hledala cokoliv. I uklízečku. Teď pracuji na noční na expedici v cukrárně. Jsem tam totálně nešťastná, chce se mi napsat až v depresi. Je to práce, která mě nebaví, nemusím u ní myslet, nic nevytvářím, chybí mi kontakt s lidmi a pestrost. Také komunikace s lidmi. Je to práce, kterou může opravdu dělat každý. Nemám o sobě přehnané mínění, ale myslím si, že nejsem blbec a tady můj mozek totálně umírá. Také se obávám, že už nikdy nenajdu práci odpovídající mojí kvalifikaci.
Problémem bylo, že téměř 90% procent firem se ani neobtěžovalo mi odepsat. Odeslala jsem (a stále odesílám) desítky (už by se to dalo spočítat na stovky) životopisů. Když už jsem se dostala na pohovor, tak problémem byly děti. Sice se vás na to ptát nesmí, ale když se zeptají, co jste dělal poslední tři roky, tak to stejně vyjde najevo. Nikoho nezajímá, že jsem pracovala i na RD a že už další dítě nechci a ani to, že mám hlídání v případě nemoci dětí. Prostě mám malé děti a jsem v pr.... Úplně cítím, jak po vyřčení formulky "děti" atmosféra viditelně ochladne a už jsem nenápadně a urychleně vyponklonkována s větou, že se mi ozvou. Buď se ozvou, že místo obsadili někým jiným, nebo se neozvou vůbec (to je častější). Shniju na dosmrti na expedici.