Přidat odpověď

Já kvůli tomuhle z manželství odešla - už mi došly síly "úkolovat" s pocitem, že práce v domácnosti je něco, co ex dělá pro mě, že občasná péče o naše dítě je něco, co on dělá navíc. Ještě se to zhoršilo po mém nástupu do práce: "Klasika" - dvě směny: jedna v zaměstnání, druhá doma. A k tomu manželovy poznámky, jak nezvládám a nestíhám, nejsem dostatečně šetrná a především nechápu JEHO potřeby a touhy. vydržela jsem 14 let. Odešla jsem před 3 lety. Je mi fajn, synovi, zdá se, taky (vlastně určitě: i on si z toho odnesl svůj díl: Pocit, že otce zklamal, protože opravdu nemá samé jedničky, má jiné zájmy, než měl jeho otec... Dostává se z toho. Pomalu, ale dostává. Začíná si věřit a vážit sám sebe.) Nejtěžší bylo udělat to rozhodnutí, pak už to šlo samo.
Jen nejsem schopná se na mužskou část populace dívat jako na partnery, kamarády, teď si myslím, že už zůstanu sama.
Tohle asi zakladatelce nepomůže, vím a omlouvám se za to. Je to spíš příspěvek, aby viděla, že v tom není sama, že řešení jsou různá.
Držím moc palce , ale se svou zkušeností nevidím pozitivní řešení moc nadějně.