Přidat odpověď

Každý člověk je trochu sobec, ale sobecká láska je oxymorón. (Pamatuješ-li: mrtvé milenky cit, zborcené harfy tón....) Právě ta láska (nikoli pouze zamilovanost) by z nás měla činit o něco menší sobce, usnadňuje nám to.
Mně manžel neříká moc často, že jsem krásná, ale řekne to ve chvíli, kdy už si nad svým vzhledem zoufám. Na veřejnosti se mě málokdy důvěrně dotkne, ale nikdy mě nenutil k sexu, ani mi nevyčítal, že jsem z únavy už neměla chuť. Namísto toho něco udělal s tou únavou - vyluxoval byt, uspal mimino, namasíroval mi záda. Vzal si v práci volno, když jsem dostala chřipku, abych se mohla aspoň dva dny vyspat, i když tím přišel o možnost použít to volno na hory, na které se těšil. Taky doma generuje binec a uklízí obvykle tehdy, když ho požádám o pomoc a přesně ji specifikuji, není to superman, který by domácí práce vyhledával a vymýšlel, co je asi potřeba udělat, ale vyjednáváním se vždycky někam posuneme a naše dohody platí. Já si dokážu představit, že projevem lásky je koupená cyklistická helma (= má starost o tvé bezpečí na kole), ale nevěřím na sobeckou lásku bez projevů starosti a soucitu.