Přidat odpověď

nakonec taky napisu ;-)

nedavno jsem resila (a resim) neco podobneho. Po 12-ti letech souziti.

Manzel mi byl vzdy k ruce, nemel problem pohlidat v nouzi, ale ja to nikdy neprehanela, nechtela jsem hlidani pro svoje vyziti, jen kdyz jsem potrebovala k doktorovi nebo na urady.

Manzel podnika, mel zamestnance ktereho musel kvuli nizsim ziskum ukoncit. Ted ma hodne prace, ale co je priorita - aby stihnul sveho konicka (novinka poslednich 2 let). Konicek je casove narocny, denne 1-3 hodiny podle treninkoveho planu, ktery je nad zakon.

Ja tu pul roku brecim, ze je potreba natrit plot. Ze to udelam, ale at o vikendu pohlida na par hodin nejmensiho, vetsi se postaraji samy o sebe. Pul roku neni cas, protoze trenik, zavody...

A z prace se vraci nastvanej, ze nestiha konicka. Misto aby si uvedomil situaci ze proste na zamestnance neni, resi ze nema cas na konicka. O tom, ze ja na sebe cas nemam vubec - ani nemluvit. A to jeste prisel s tim, ze musim uklizet jinak se nase manzelstvi rozpadne (objektivne ma s uklidem samozrejme pravdu.). KDyz brecim ze nestiham, misto nabidnuti pomoci mi doporuci at si sezenu brigadnika na pomoc.

Ja nakonec rezignovala. Starsi deti jsem poslala k babicce. Uklidila jsem celej barak. Doporucila mu at si najde nekoho na castecnej uvazek, to snad zaplatime. Je fakt, ze kdyz je v pohode, tak je ochotnej se detem venovat (omezenou dobu, po 4-hodinach v kuse je na mrtvici), hraje si s nima, zajima se, jezdi na vylety. Klidne si s holkama do noci povida o cem chteji.

Ale ten pocit, "ze jsem na to sama", to znam. Na druhou stranu vim, ze kdyz bude mit cas na sebe, tak ten pocit u me zmizi.

Takze tezko rict, jestli mas vlastovko doma ukrutneho sobce, podle me jsi popsala jen jednu stranku veci ve svem aktualnim zoufalstvi (cemuz naprosto rozumim). Moje reseni bylo, ze jsem upravila svoje ocekavani. A funguje. kupodivu... Ale tvoje reseni mozna bude muset byt jine...