Přidat odpověď

tak tohle znám. Také jsem se snažila vše zvládnout sama, bylo mi trapné prosit ho o to, aby aspoň jedno ráno o víkendu vstal k brečícímu dítěti. Jeho řešením bylo dát si polštář přes hlavu a dál spal - nebo to jen dělal..
Spousta takových "malicherností" mě jednoho dne po letech udolala a dohodli jsme se na rozvodu. Jsem spokojenější. Na druhou stranu - nepoznala jsem od té doby muže, který by se choval jinak.
Takže svou hrdost nepřekonám a neprosím o pomoc, ale nyní odejdu od nějakého problému někam daleko a v klidu brečím vzteky a lítostí. Poházené ponožky po bytě zásadně nesbírám a dělám, že je mi to jedno - kolik mi to dá práce!! Když např. bordel v bytě stoupne nad únosnou mez, "miláček se probudí" a začne sám uklízet a něco mumlat o mé zřejmé vytíženosti
Za ten pocit to stojí